A zase jsem do toho spadla. Myslela jsem si, že po měsíci jsem z toho už venku. Že už mi to je jedno. Už jsem od toho odproštěná.
Nejsem.
Je to zase zpátky. Teď to zní, jako kdybych brala drogy, ale ne. Tohle je jiný typ. Nikdy bych si nemyslela, že do toho můžu spadnout tak moc. 3x jsem se spálila a spálila bych se znovu a znovu. A to jsem si myslela, že přes poslední událost nejede vlak, že to bylo konečný a teď už budu jen nenávidět. Mám smíšený pocity. Vím, že vrátit se je podle ostatních ta nejhorší věc. Tolikrát jsem kvůli tomu byla na dně. Šla bych tam znovu. Jen za ten pocit, že bych ho zase mohla mít. Proč jsem tak hloupá? Proč si nenechám říct? Co mě k tobě tak táhne? Proč jsem se do tebe zamilovala tak moc, že bych ti odpustila úplně všechno?
Chtěla jsem být zlá. Jednou jsem já chtěla být ta bezcitná, která prostě řekne "Nemáš šanci", ale proč jsem to zase nezvládla? Snaha byla, ano, a velká. Byla jsem na tebe zlá, ale myslela jsem si, že se to nezmění. Řekl jsi mi tolik věcí, některé mě tak moc překvapily. Nebyla jsem z tebe zklamaná. Bylo mi to jedno, je to tvůj život. Ale vidět tě, být s tebou, mluvit s tebou, ale nemít s tebou nic je divný pocit. Neznámý. A ten, který znám, se mi rozhodně líbil víc...
Žádné komentáře:
Okomentovat