Dělám špatnou věc?

Zamotala jsem se do téhle situace. A bojím se, že to vůbec nedopadne dobře. Začalo to nevinnou konverzací. Noční nespaní o Vánocích. Nemohlo mě napadnout, že se tak zapovídáme, že si budeme rozumět, řeknu Ti to, co jsem hodně lidem neřekla, ani když je znám několik let.
Tak moc jsem Tě poznala ty jsi měl vždycky vytáhnul na nohy, když jsem byla na dně, když jsem neměla nejlepší náladu. Tak moc mě těší, když ty se mi svěříš se svými problémy. Napíšeš mi, že jsi rád, že si spolu povídáme.

Ale obávám se, že se začínám namotávat. Bavíme se spolu každý den, ale jak dlouho to tak ještě může být? Ty 3 týdny co se budeme moci potkat? Neustále si uvědomuju, že ne všechno, co dělám, je správný. Určitým způsobem se nesnáším za to, že dělám věc, kterou jsem nesnášela, když ji někdo dělal mně. Uklidňuješ mě, že je to v pohodě, ale já mám furt špatný svědomí.
Mám strach, že se začínám dostávat do situace, které se mi vůbec nelíbí. Že zjišťuju, že tebe bych mohla považovat za víc, než jen kamaráda. A ty, když mi napíšeš hezkou zprávu, tak já se tak přihlouple usměju na ten telefon v 1 hodinu ráno a hřeje mě uvnitř krásný pocit. Ale vím, že je to marný. Tak moc si přeju, abys byl šťastný, aby Ti to takhle vycházelo, aby se všechno zlepšilo.

Doufám, že se nepřestaneme bavit ani tak. Jsi můj skvělý kamarád a minimálně tak to chci nechat. Protože v posledních dnech mi přinášíš radost do života a zmenšuješ tu díru, kterou v sobě mám.

Zpět na staré vlně

A zase jsem do toho spadla. Myslela jsem si, že po měsíci jsem z toho už venku. Že už mi to je jedno. Už jsem od toho odproštěná.
Nejsem.
Je to zase zpátky. Teď to zní, jako kdybych brala drogy, ale ne. Tohle je jiný typ. Nikdy bych si nemyslela, že do toho můžu spadnout tak moc. 3x jsem se spálila a spálila bych se znovu a znovu. A to jsem si myslela, že přes poslední událost nejede vlak, že to bylo konečný a teď už budu jen nenávidět. Mám smíšený pocity. Vím, že vrátit se je podle ostatních ta nejhorší věc. Tolikrát jsem kvůli tomu byla na dně. Šla bych tam znovu. Jen za ten pocit, že bych ho zase mohla mít. Proč jsem tak hloupá? Proč si nenechám říct? Co mě k tobě tak táhne? Proč jsem se do tebe zamilovala tak moc, že bych ti odpustila úplně všechno?
Chtěla jsem být zlá. Jednou jsem já chtěla být ta bezcitná, která prostě řekne "Nemáš šanci", ale proč jsem to zase nezvládla? Snaha byla, ano, a velká. Byla jsem na tebe zlá, ale myslela jsem si, že se to nezmění. Řekl jsi mi tolik věcí, některé mě tak moc překvapily. Nebyla jsem z tebe zklamaná. Bylo mi to jedno, je to tvůj život. Ale vidět tě, být s tebou, mluvit s tebou, ale nemít s tebou nic je divný pocit. Neznámý. A ten, který znám, se mi rozhodně líbil víc...

Která cesta je správná?

Taky máte někdy chuť všeho nechat? A utéct pryč od toho všeho?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela a vždycky jsem chtěla zůstat ve svém rodném městě, najít si tu své místo a žít spokojený život. Ale v posledním měsíci mám velmi hektický život. Nejradši bych všeho nechala. Bohužel nebo bohudík jsem člověk, který nedokáže nechat věci nedokončené. Mám nutkání svou práci dokončovat. Ať mě štve nebo nudí sebevíc. Když už se do něčeho pustím, proč bych toho měla nechat?
Ale byla chvíle, kdy jsem všechno chtěla zahodit. Všechno známé, okolí, lidi, prostředí, všechno. Nejradši bych se odstěhovala jinam, do jiného města, kde bych mohla zažít svůj příběh od znova. Na tohle jsem ale moc srab. Na jednu stranu bych "vyrazila do světa", prolítala všechny kouty, na druhou stranu jsem jak na řetězech připoutána ke svému městu.
Nemám ráda ty, co nechají práce v půli. I já se snažím vše dokončit, ať už to má kladný nebo záporný výsledek. Nebudu to teď měnit. Má nynější kapitola je dodělat školu, potom to můžu zkusit jinde. S čistým štítem, ale popravdě? Myslím, že i kdybych se rozhodla odejít, vždycky se budu vracet.

Co se mi honí hlavou...

Taky máte období v životě, kdy jste úplně na vrcholu? Šťastní, všechno Vám jde od ruky a vůbec nic Vám nedělá problém?
Bohužel život není jen o tom být vždy na vrcholu. Někdy máte náladu pod psa a jste na dně. Prosím, berte to s rezervou. Jeden člověk mi dokázal změnit život, dlouhodobě a změnil i mě. Změnila mě láska. Do té doby, než jsem poznala jeho a mé city k němu jsem si myslela, že už jsem milovala. Omyl, měla jsem ráda. Ale on mi vyrazil dech. Zažila jsem jedno z nejšťastnějších období mého života. Milovala jsem ho moc. Udělala bych pro něj první poslední, myslím, že byl pro mě závislostí. Ano, není to to nejlepší, ale bylo to tak. Úplně mě ohromil. 
Nikdo nechápal, proč s ním jsem, ale já jen tvrdila, vždyť ho neznáte, nevíte jaký je, proč soudíte od pohledu? 
Musím říct, že i já jsem měla dlouho problém s odsuzováním podle vzhledu. Ne podle ošklivosti, ale podle sympatie. Podle prvních dojmů. A je to velká chyba. Sama jsem osobou, kterou hodně lidí "pomlouvá", aniž by mě znali a věděli o mně něco. Tak proč jsem to samé dělala já? 
Teď je ve mně jedna velká díra. Prázdno. Všude kolem mě jsou vzpomínky. Ale já je chci ukrýt někam hodně hluboko do hlavy. Do nějaké komůrky, kde se schovají a objeví se, až já budu chtít. Za delší dobu, až se zase budu cítit líp. 
Doufám, že i vzpomínky se dají zamknout a jedno slovo mi bude sloužit jako vstupní heslo, aby věděly, že mi zase mohou proplout hlavou.

Co je lepší?

Určitě každý znáte situaci, ve které jste slyšeli, jak dřívější doba byla lepší. V čem byla ta dřívější doba lepší?
Protože ti lidé, kteří tvrdí, jak za jejich mládí to bylo všechno jinak, tak přesně ti nám ten život takhle upravili. Protože kdyby nebylo lidí, kteří vymysleli internet a počítač, my bychom netrávili čas na sociálních sítích. Ale tohle je jen jedno z mnoha. Já sama říkám, že já se jako malá měla líp. Doba se dle mého názoru nemění tak moc. Dnešní děti taky chodí ven, nesedí jen u počítačů.
Proč mládež, puberťáci, teenageři se snaží tak rychle dospět? Proč se holky, které si můžou ještě užívat dětství, to které jim brzy skončí, se snaží dříve vyspět? Nejen líčením, ale i oblíkáním. Dospělí budeme většinu života. V tu chvíli můžeme zkoušet cokoli nového. Ale proč si neužít svých 15 let mládí?
Průměrný věk je kolem 70 a více let. Všímáte si poměru dětství a dospělosti? Tak proč se snažíme všichni tak rychle dospět, když tuhle nudu pak budeme žít až do konce života?